Wednesday, 27 April 2016

A kde jsi v tom ty?

Zřejmě tušíte, že za Bistrem stojí mnoho lidí. Většina klíčových a nepostradatelných, bez kterých bych to byla už dávno zabalila, ani u nás nepracuje :)
Mám štěstí, že se mám na koho obrátit a od začátku se mi dostává obrovské podpory. Největším mým fanouškem je můj táta, který vlastně otevření zafinancoval a věřil, že se mi bude dařit. Máme k sobě blízko, to je výhoda, když díky malému věkovému rozdílu patříte málem do jedné generace :D 

Táta neradí, většinou je dobrý posluchač. A já dokážu mluvit hodiny, v kuse, než abych se nadechla, takže je co poslouchat. Ale jeho to zajímá, takže v pohodě (doufám). A hlavně dokážu mluvit o svých plánech, snech, o Bistru, o Food Incubatoru, o tom, jak si věci představuji, co bych chtěla, co právě dělám, co bych měla dělat. Já o své práci mluvím pořád. Je pravda, že poslední měsíce je vlastně Bistro Friends skoro jediným zdrojem jakýchkoliv podnětů, tak se není čemu divit, že se (skoro) vždy zaseknu u své práci. 

Poslední dobou se nám daří. Po dlouhém období hledání směru, vize, představy, hlasu a důvodu, proč a jak vlastně svoji práci dělat, cítím, že jsme teď na dobré cestě. Na té nejsprávnější. Přirozené, příjemné, takové opravdové. Člověk zjistil, co chce a nechce dělat, co funguje a co ne, jaké chyby nedělat a naopak, jakých kroků se nebát. Ačkoliv to ne vždy vypadalo, že některé z našich rozhodnutí má smysl a někam vůbec vede, teď můžu říct, že všechny naše kroky, ať už to dopadlo dobře nebo špatně, vedly k tomu, kde jsme dnes, a za to jsem vděčná. 

Navíc, člověk pracuje méně, efektivněji, a práce takhle přináší mnohem více radosti a úspěchu. 

Tak to takhle vykládám tátovi, ať má radost taky. Ale nějak se mi velkého pochopení nedostalo.

Já chápu, dobře, to je všechno skvělý, ale kde jsi v tom ty. Pořád práce, podnik, akce, projekty, nové nápady. Ale co je s tebou, kde jsi v tom ty?

Není to o tom, že by mi táta vynadal, že pořád pracuji. Na tyto připomínky jsem zvyklá, a už je moc neberu. Nepracuji pořád, jsou věci, které musím udělat, a jsou věci, které dělám ráda, protože mě baví. že je to vše kolem práce... je to moje rozhodnutí. Je mnoho lidí, co pracují mnohem více než já. 

K zamyšlení bylo spíš, zda je toto přesně to, co chci a kde se můžu najít já. Je pravdou, že ve velkém shonu si člověk tyto otázky zapomněl položit. A vlastně, já ani nevím, rozdíl mezi blogem Veselé Borůvky a Food Incubatorem je obrovský. Už to není jen o lásce k vaření a už sama nejsem Borůvka. Blog jsem založila před pěti lety a zrovna před pár týdny mi přišla faktura na prodloužení domény. A nechce se mi toto jméno prodloužit. Už dlouho se nevěnuji psaní receptů a už nejsem borůvková. Taková naivní, ztracená, nesmělá, nedefinovaná. Už se mi ten blog ani nelíbí a vlastně vše, co se v té době, kdy jsem ten blog psala, ztratilo, zmizelo, zaniklo. 

Zpátky k tomu chaosu v hlavě, kde jsem já a co já vlastně chci a jestli vůbec jde skloubit podnikání v gastronomii s hledáním vlastního štěstí. 

Přiznávám, jednu dobu jsem si říkala, že mám sice bistro, po kterém jsem kdysi toužila, ale samotné vaření a "nakrmení" hostů mě až tam moc nenaplňuje. Není to nespokojenost, ale není v tom žádné kouzlo nebo přidaná hodnota. V té době jsme začali jít cestou degustačních večerů a to byl prvotní impuls, který ukázal, že spojit práci a požitek, užít si večer a přitom předat hostům více, než obyčejné jídlo, jednoznačně jde. A pokud tento úspěch zažijete, už se vám nechce zpátky do každodenního provozu. Jak dělat svoji práci tak, aby dávala víc, aby měla smysl, aby v tom bylo něco neobvyklého? Co tady ještě není a jak to prezentovat? A vlastně, opět, kde jsem v tom já? Co chci dělat já? Co mě naplňuje? Co považuji za úspěch a čemu jsem schopna věnovat pozornost?

Vlastně, povolení legálního zřízení sdílené kuchyně bylo jednoznačným znakem, že naše cesta vede jinam. Že chceme být více než výdejna jídla. To byl takový další krok, kdy jsme vlastně zjistili, že jde pracovat v kuchyni méně a věnovat dalším projektům více času.

Takže strach ze stereotypu z vedení bistra byl vyřešen, uzavřel se večerní provoz a mohli jsme se pustit do Food Incubatoru na plné obrátky. A člověk dostal potvrzení, že chtít více a chtít věci po svém, a do toho trochu sobeckého přístupu vůbec není špatné. Ale pořád chybělo něco osobního. 

Jak žiji, jak se stravuji, jak trávím svoje dni, čemu věnuji pozornost, co mě trápí a těší. To jsou takové ty otázky, co se mě honili hlavou čím dál více. A taky otázka, zda se mě líbí můj život. Co jsem vlastně chtěla, jak jsem si představovala svoje dny, když jsem odešla z pohodlné kancelářské židle.

Toto trochu emočně rozmazané období předcházelo rozhodnutí začít se starat trochu o sebe. Musím uznat, že přechod ze zaměstnaneckého poměru do podnikatelského byl tvrdý a člověk se nějakou tu dobu celkem slušně zanedbával. Vlastně všechno, v co jsem věřila, že je pro zdraví prospěšné, jsem porušovala. Bylo to takové období testu, kolik toho člověk vydrží. Možná trochu trucování, po dlouhé nemoci a neustálém hlídání se. Kdy si člověk užívá, že konečně nereaguje na každou blbost a není jeho zdravotní stav v ohrožení. Já vám neradím, abyste se po uzdravení pustili do sebedestrukce, ale znám více lidí, co se po dlouhodobé nemoci nemohli tématem zdraví a zdravá životospráva ani zabývat. Pořád mám pocit, že v noci nemusím svítit, jelikož jsem absolvovala v krátké době snad 50 rentgenů a jednu dobu se moje každodenní rutina točila kolem jídla, spánku, meditace, procházky, čtení si o nemoci. Do toho chodila k doktorům jak do kina a zjištění, že se můžu trochu zanedbávat, stresovat, nespat, nejíst dobře, jak všichni normální lidi, byla osvobozující. 

Každé rebelství ale jednou končí a dostala jsem takovou myšlenku, co kdybych se začala starat o sebe. Co kdybych si přizpůsobila den, a vlastně režim k tomu, abych se cítila líp? Šlo by to? Půjde to? Musím říct, moc jsem to nerozebírala, raději do toho praštila. Šla do whole30 a neřešila, zda to půjde, z hlediska vaření, kuchyně, z hlediska denního rytmu práce. Raději jsem si říkala, hlavně to příliš neplánovat a nepřemýšlet, jinak najdu deset důvodů a logických vysvětlení, proč by to nešlo.

Tak uplynul měsíc, dnes mám 28. den programu whole30. A div se světe, šlo to. Začátek nebyl lehký, ale šlo spíš o zvyk než nepřekonatelné překážky.

A opět, vystoupení z komfortní zóny a pokus dělat věci jinak, byť člověk ještě přesně nezná řešení, přineslo svoje ovoce. Po měsíci jsem zjistila, že vlastně toto je cesta, které se chci věnovat naplno. Chci žít dobře a pomáhat v tom ostatní. Motivovat k drobným změnám, svým příkladem.

Ze začátku se zdálo neřešitelným, abych vařila a zároveň držela whole30. Vlastně to ale přineslo mnoho pozitivních zjednodušení. Jelikož jsem v jídle sama více všímavá, jídlo i vaření si více užívám. Vzhledem k tomu, že je whole30 založeno na zelenině a kvalitních bílkovinách, zjednodušil se i nákup. Této změně přeje i jaro, roste chuť na zeleninu, lehčí přílohy.

Pomohlo to taky definovat, na co se zaměřit v rozvozu. Chceme se zaměřit na lidi, kteří to se zdravou stravou myslí vážně a chtějí se zdravě, dle paleo a whole30 zásad, stravovat běžně. Byla to dobrá volba a je to opět práce, která mě nesmírně těší a naplňuje. Poskytujeme mimořádně kvalitní stravovací možnosti těm, kteří nemají šanci jíst kvalitně v okruhu svého působení.

Na závěr, abych to nějak shrnula. Člověk se občas cítí svázán povinnostmi, školen celodenním režimem. Je ale osvobozující zjistit, že jde získat kontrolu zpět a skloubit práci, život, životosprávu a snahu něco vybudovat rozhodně není naivní. Stojí za to občas si položit otázku, kde jsem v tom já. A pokud se nemůžu najít, musím udělat vše proto, abych se do obrazu opět dostala. 


No comments:

Post a Comment